(NE)VŠEDNÍ LIDÉ – Pavlín Paša Jirků, fotbalový rozhodčí
- (NE)VŠEDNÍ LIDÉ
Zdeněk- 1
- 70 minutes read
Vzal jsem na sebe nelehký úkol vyzpovídat ikonu našich rozhodčích Pašu. Jednak jako fotbalem nepolíbený a za druhé vměstnat tolik zážitků do jednoho článku… Kvůli autentičnosti se snažím co nejvíce zachovat text v Pašově žargonu.
Jsi rodilý Boleslavák?
Ano, narodil jsem se v ulici Boženy Němcové, takže z “plajchu” a právě díky tomu jsem se dostal ke sportu.
Byla tu spousta sportovců, včetně mého bratra a dalších. Třeba Jarda Železný atlet, Olda Žák, Zdeněk Vítek, Boban Zítka.
(Poznámka: „Na plajchu“ bylo místní označení nezastavěného prostranství mezi ulicí Boženy Němcové a Klaudiánovou nemocnicí, využívané především k sušení prádla a sportování)
Mám tři sourozence, dva bratry a jednu sestru. Já jsem z nich zdaleka nejmladší. Maminka mě měla až ve 40 letech.
S jakým sportem jsi začínal?
Začínal jsem s atletikou, házel s kriketovým míčkem, skákal jsem do výšky. Ve 13 letech jsem začal s fotbalem na místě, co je dneska hřiště na hokejbal za Májem.
Maminka s tatínkem s tím nesouhlasili, že se jim ten fotbal zdál takový povrchní. Takže jsem si sám podepsal registrační průkaz a přihlásil jsem se. Jednou si mne všiml novinář pan Donát a do tehdejších novin ZÁŘ napsal (v roce 69), že branku za žáky TJ AUTO ŠKODA vstřelil nadějný fotbalista Pavlín Jirků, což si naši přečetli a byl samozřejmě brajgl.
Byl jsem na Ústředním stadionu každý den od rána do večera většinou s kamarádem Milanem Adámkem. Pral jsem dresy, ani do tanečních jsem nešel, o škole nemluvě a sport mi byl vším…
Hrál jsem za žáky a potom za dorost.
Hrála se tam i házená – Zdeněk Kroužku, pan Bednář a další…
Co střední škola?
Ve Škodovce jsem se vyučil jako nástrojař a pracoval jsem ve V17 na velkých raznicích. Kam jsem se po vojně vrátil a chtěl jsem vystudovat střední školu.
Na vojně jsi byl u sportovců?
Ano, na vojnu mne připravovali jako sportovce – fotbalistu Jean Claude Barták s Pepíkem Bartošem. Narukoval jsem VTJ Tábor, ale zjistil jsem, že na to výkonnostně nemám.
Pak jsem hrál za VTJ Hradec Králové, kde jsem se potkal s několika ligovými hráči.
Z vojny jsem se vrátil v roce 1977 a dostal jsem možnost hrát fotbal a přestoupit do Varnsdorfu. Měl jsem to tam vyjednané, že bych mohl studovat i denní studium, ale Boleslav mě tehdy nepustila, nicméně jsem mohl pracovat na dílně, kde byla spousta sportovců, fotbalistů a rozhodčích.
Na podzim 1977 jsem poznal svoji budoucí ženu. V roce 78 jsme se vzali a narodila se nám dcera Petra. V roce 82 se nám narodila dcera Pavla.
Jaký jsi byl fotbalista?
V roce 1982, když jsem hrál za béčko, tak jsem byl jeden z nejhorších hráčů, co se týkalo chování.
Každýmu jsem radil, byl jsem takový vychcaný hráč. Furt jsem se válel, furt jsem filmoval. Tehdy mi frézař Václav Fortner (v té době rozhodčí krajského přeboru) na dílně řekl: “Tak, když seš tak chytrej, tak pojď pískat.”
Vsadili jsme se tehdy o láhev rumu, že do čtyř let budu pískat to co on (krajský přebor) a tu sázku jsem nakonec vyhrál.
Takže nastala éra rozhodčího?
Nebylo to tak jednoduchý. Dostal jsem se na školení rozhodčích, kde předsedou okresní komise byl Karel Uhlík, kterého jsem několik let nazpátek (asi v roce 78) neskutečně urazil. Když hrálo Krnsko, tak mu vždycky neskutečně nadržoval. A ten řekl, že nebudu nikdy fotbalovým rozhodčím.
Nakonec mne tam vzali na přímluvu Václava Fortnera a probíhalo školení v Dolním Bousově, kde jsem získal nejnižší třídu pro řízení okresních soutěží a mohl jsem pískat mládež, což mě neskutečně nebavilo.
Po půl roce jsem začal pískat 3. třídu a 4. třídu dospělých, ale pan Uhlík řekl, že nikdy nebudu pískat okres, že si to nepřeje, že nejsem dobrým vzorem pro rozhodčí. V roce 84 nominovali 5 rozhodčích z okresu, aby pískali kraj. Mezi nimi byla i jedna žena, paní Hlaváčová, která byla takovou ženskou průkopnicí našich rozhodčích.
Nakonec jsem se tam dostal, protože jeden rozhodčí odstoupil (Václav Pekař), ale opravdu jsem okresní přebor nepískal. Potom jsem ho pískal jako ligový rozhodčí, ale tehdy ne.
V té době jsi musel pískat postupně všechny soutěže. Ne, jako dnes, že za čtyři roky můžeš být ligový rozhodčí, takže nejméně 10 let.
Začal jsem pískat 1. A třídu, poté KP a hrozně mě to chytlo. Začalo mě to bavit. Tehdy mi velmi pomohl Jiří Holakovský (dodnes činný v FK Mladá Boleslav) a já udělal zkoušky na nejvyšší třídu, přímo tady v Mladé Boleslavi.
Po zkouškách jsem postoupil do Divize. Postupně jsem pískal II. NL a pak první národní ligu, kterou v tu dobu hrála i Mladá Boleslav. Perličkou bylo, že dokonce Opava, která hrála mistrovský zápas v Mladé Boleslavi si vyžádala mne jako rozhodčího “proti vlastním”.
Byl to pro mne jeden z nejtěžších zápasů doma, protože mě samozřejmě “vyhrožovali”, že jestli to zmrším, tak uvidím…
Zápas se povedl a novináři mne chválili v celostátním tisku i pan Donát v místních novinách.
V roce 1985 jsem přešel ve Škodovce k hasičům. To už jsem pískal divizi a pracoval jsem na dvě směny. Přišel za mnou bývalý ligový hráč Milan Pinkas, jestli bych nechtěl dělat požárního preventistu.
Tady bych chtěl poděkovat panu Bajtalonovi a celé skupině preventistů, kteří mi umožnili dělat fotbal, protože díky nim jsem to mohl dotáhnout tam, kam jsem to dotáhl.
Pak jsem se dostal do Československé ligy, tehdy byla parita se Slovákama. To bylo pro mě velké vyznamenání. Celkem bylo 28 rozhodčích, 16 Čechů a 12 Slováků.
V té době postupoval pouze jeden Čech a dva Slováci.
Perlička: Jel jsem pískat do Dunajské Stredy zápas s Duklou Praha. Jenže zápas skončil remízou 2:2, takže po zápase mluvili všichni maďarsky, takže jsme nedostali ani najíst (směje se).
Jinak mám strašnou spoustu hezkých vzpomínek na Slováky. I jednu smutnou, kdy při zápasu Interu Bratislava se Spartou zemřel delegát pan profesor Gogol.
Když se rozdělila republika, tak jsme jeli se Slovákama na plavbu na Orlík. Úžasně jsme se zbořili, pobavili, já na ně prostě nedám dopustit.
Pískal jsem s Vojtou Christovem, Krchňákem, Chocholoušem, Stieglerem…
Byla to úplně jiná doba, takového uctívání autorit. Dvakrát ročně byl seminář, jednou v Praze a pak v Bratislavě. Večer, když se hrály karty, jsem jim chodil pro pivo a pro klobásky.
Dneska už to je každých 14 dnů. Je to úplně jiné, moderní. Rozhodčí jsou dnes daleko více zkoušení, jsou nové moderní technologie, a když jsme se mohli podívat na první videozáznam zápasu, tak jsme z toho byli paf. Ten styl toho pískání je dneska úplně jiný.
Těm mladým rozhodčím to dneska nezávidím, mají to mnohem těžší než my.
Jak jsi se stal rozhodčím FIFA?
V roce 1994 za doby předsednictví Jiřího Stieglera ze Strakonic, rozhodčího, kterého já velmi uznávám, jsem dostal návrh na rozhodčího FIFA.
V té době už se rozhodčí rozdělili. Mirek Maurer, Karel Bohuněk ocenili to, že jsem vystoupil před plénem 30 rozhodčích s tím, ať mne klidně přeřadí do českých soutěží, protože jsem to neuměl na lajně.
Řekli, že se mnou stejně nepočítají na lajně, protože to tam ku*vím, ale že se mnou počítají na hlavního rozhodčího (směje se).
Měl jsem opravdu problémy na lajně. Občas jsem dělal i to, že jsem si stoupnul metr do hřiště, aby mi připadalo, že jsem součástí hry, abych to mohl správně rozhodovat.
Moje maminka byla obyčejná žena, a když se to dozvěděla, tak mi říkala: “A to budeš jezdit do tý Afriky, k těm černochům?”
Pak jsem jel do Holandska, kde byl seminář, který spolu se mnou absolvoval velmi dobře známý rozhodčí Collina. On už byl v té době plešatý, ale já jsem ještě měl na hlavě přehazovačku. Uměl jsem anglicky jenom do čtyřech. Jinak jsem neuměl ani slovo. Dříve bylo důležitější, jak pískáte. Dnes je samozřejmě stejně důležitá i řeč.
Takže mi přidělili překladatele na lajnu Evžena Amlera, který uměl sedm řečí a vše mi překládal, ale byl to samozřejmě velký handicap.
Tehdy nás bylo pět hlavních a sedm pomezních rozhodčí. Ti hlavní byli Krondl, Bohuněk, Ulrych, Puček a já. Sekretářem komise rozhodčích byl pan Pouček, dlouholetý ligový rozhodčí.
Všichni měli testy z angličtiny za 10 bodů, a když se Stiegler zeptal co Pavlín, tak řekl:
“Velké zlepšení, už umí i do deseti.” (směje se)
Pak jsem začal chodit k jedné slečně na doučování z angličtiny, abych se alespoň uměl představit, kdo jsem, z jakého města a tak…
Prý jsi pískal i v Japonsku univerziádu?
Když přišlo Japonsko, což bylo 40 dní, tak jsem si chtěl vzít neplacené volno v práci. Tehdy to schvaloval nějaký pan Lebka, který si přečetl v Hospodářských novinách, kolik si rozhodčí “vypískají”.
U mě tam našel 350.000 Kč (v době kdy plat byl kolem 3 500 hrubého) a říká mi: “Proč vlastně chodíte do práce pane Jirků?” Pak mi řekl, že do Japonska letím, ale až se vrátím tak u hasičů končím.
Takže jsem skončil a otevřel jsem si na stadionu takovou menší provozovnu se sportovním zbožím od firmy Pragofotbal. (1995).
V roce 1995 to byl můj vrchol. Dostal jsem se jako rozhodčí na světovou univerziádu do Japonska do Fukuoky, kde jsem byl měsíc. Za ten měsíc jsem tam udělal desetiletý pokrok v angličtině. Tam mi pomáhal s překladem velice slavný slovenský rozhodčí Luboš Michel, který uměl anglicky jako slovensky.
Pískal jsem tam finálové utkání Brazílie – Japonsko, kam přišlo 75 tisíc diváků. Byl jsem vyhlášen nejlepším rozhodčím univerziády a dostal jsem pozvání pískat japonskou ligu (J. League), což byla v té době jedna z nejslavnějších světových lig. Začali tam hrát Brazilci, jako třeba Zico.
Navíc se chystalo na mistrovství světa v roce 2002, které se hrálo v Japonsku a Koreji.
Japonci jsou velmi učenliví a chtěli tam mít rozhodčí ze všech koutů světa, aby pochytili různé styly řízení zápasů. Garantovali mi pískání deseti zápasů a jednou cestu letecky domů a zpět, nebudu ani mluvit o penězích, co byly za to, protože to, co následovalo vše změnilo.
Derby Slavia – Sparta (1995)
Vrátil jsem se ve středu 5. září domů a v pátek přišel telegram, že pískám v sobotu (9. září 1995) derby Slavia – Sparta v Edenu.
V ten den mi mamka, jako vždy, udělala řízek a připravila mi dresy a já to dodrbal.
Tenkrát byl Paša strašně nafoukanej. Myslel, že není nad něj. Šel na to derby a zku*vil ho tak, že ho málem zabili. Neodpískal jsem tři penalty pro Slavii. Nepřistoupil jsem k tomu utkání pokorně, protože jsem myslel, že jsem takový frajer…
Japonci skutečně poslali na svaz žádost o to, abych u nich pískal a tady jsem byl na vyřazení. Tenkrát místopředseda pan Macela a Pelta se za mne postavili, takže mě nevyhodili, ale dostal jsem nejvyšší možné tresty, které v té době pro rozhodčí byly možné. Dostal jsem stopku na devět zápasů.
Ani tak ne za výkon, jako spíš za to, jak jsem se vyjadřoval k zápasu v televizi, protože jsem řekl, že jsem měl písknout jednu penaltu a byl by klid.
Ačkoliv jsem v té době získal Křišťálovou píšťalku, trvalo mi asi tak rok a půl, než jsem se zase vyšvihl. V roce 98 jsem získal Stříbrnou píšťalku. Začal jsem pískat špičkový zápasy. A v roce 99 jsem získal Bronzovou píšťalku.
Kdy jsi skončil jako rozhodčí?
V roce 2000 se naplnil můj čas ligového rozhodčího, delegáta jsem dělat nechtěl a ligu jsem opustil.
Nižší soutěže jsem pískat nechtěl, aby na mne, kdejakej dědek v horní – dolní řval: “Ty debile plešatej”, o to jsem nestál.
A chtěl bych říci, že všichni ti rozhodčí, kteří pískají tyhle nižší soutěže si zaslouží můj obdiv.
Kdykoliv byl okresní seminář, tak jsem se ho účastnil, i když jsem byl mezinárodní rozhodčí, protože jsem si říkal, že odsud jsem vzešel a sem patřím.
V roce 2004 – 2008 jsem pracoval pro FK Jablonec. Tady jsem byl několikrát vyšetřován kvůli úplatkářské aféře, bez jakéhokoliv obvinění a v roce 2008 jsem tam ukončil působení.
V roce 2011 jsem byl osloven prezidentem FK Mladá Boleslav, Pepíkem Dufkem, jestli bych nezúročil svoje zkušenosti. Musím se pochlubit, že to bylo naše první vítězství v Českém poháru, což byl tehdy největší úspěch mladoboleslavského fotbalu do té doby.
Od roku 2015 jsem ve fotbale jen jako fanda.
Co na to Tvoje rodina?
Samozřejmě nesmím zapomenout na rodinu, která mě strašně podržela. S manželkou jsem nebyl na dovolené, protože jsem pořád někde lítal za fotbalem a neměl jsem v práci další dovolenou. Všechnu jsem vypotřeboval na pískání. Tatínek s maminkou mi pomáhali stavět družstevní byt, když jsem se oženil (1978). Ale podporovali mne i rodiče manželky a má tchýně je jako moje druhá maminka.
Můj život vlastně neměl žádné překážky. Nevím, jak je to možné. Asi jsem se narodil na šťastné planetě. Nikdy jsem nestrádal. Svoji ženu mám dodneška rád, mám dvě zdravé děti Petru, Pavlu a čtyři vnoučata.
Četl jsem, že knír nesmíš sundat kvůli manželce. Je to pravda?
Ano, to je pravda. Po vojně mi začalo ubývat vlasů. Tak jsem to chtěl nějak kompenzovat a začal jsem si pěstovat knír, tehdy ještě černý. Postupně se to stalo takovým mým znakem. Jednou jsem se zeptal manželky, co kdybych se v pátek oholil před zápasem a vystoupil bez kníru, ale ona byla proti a manželka se poslouchá.
Provozoval jsi prý i nějaký SPORTBAR?
Ano. V roce 2000 jsem se zamiloval do byznysu automatů a heren. Otevřel jsem tehdy první hernu se sázkovou kanceláří, která se jmenovala “Paša Tip”.
Tenkrát plátno, na který se promítal fotbal, bylo něco. Platili jsme satelit v Eurech z Německa, což bylo v tý době úplně nevídaný.
Četl jsem, že jsi složil a nazpíval nějaké písně pod pseudonymem?
Ano, pocházím z poměrně hudebně vzdělané rodiny.
Petr Salava (prezident Amfory) mne kdysi slyšel zpívat ve sprše a říkal, že to je docela dobrý. Tehdy hrál za Spartu mladoboleslavský rodák Petr Brabec, který vypadal takřka stejně jako já, přestože je o pět let mladší (směje se).
Petr Salava přišel s tím, že bychom mohli při vyhlášení Fotbalisty roku zazpívat písničku Holky z naší školky. Když se to dozvěděl Macela, předseda Komise rozhodčích, tak mi to zakázal a že jakmile budu zpívat, tak je konec A já jsem skutečně zpíval při vyhlášení v roce 1995 v Brněnském Bobycentru. Písnička byla na playback a nahrávala se ve studiu Karla Vágnera.
Pak jsem nazpíval písničku o rozhodčích “ROVINA”, kterou zpívám pod pseudonymem (pod jménem Karla Vágnera), protože jsem se opravdu bál. To bylo na mistrovství světa jedenáctek v roce 2000 v Moskvě. Každý účastník musel mít od Ministerstva kultury potvrzení, že je zpěvák nebo herec a musel doložit nějakou píseň.
Později jsem nazpíval již oficiálně jako Pavlín Jirků, rozhodčí FIFA, písničku LEGENDA O BRANKÁŘI na počest předčasně zemřelého fotbalového brankaře Pavla Srníčka.
S Janem Rosákem jsem nazpíval písničku POSLEDNÍ MÍČ a potom s kolektivem Amfory jsme nazpívali pár písní.
Myslím, že je čas na pár perliček z Tvého rozhodcovského postu.
Jako rozhodčí jsem byl takovým klaunem, což nesli nelibě moji nadřízení.
Dělal jsem různé blbiny. Zavazoval jsem tkaničku na hřišti hráči. Nechal jsem jednoho diváka písknout do píšťaly a hráč rozehrál, to bylo na Žižkově. Chlap písknul, Poborský rozehrál. Říkám mu: “Tak vidíš, už můžeš pískat ligu.” Lidi řvali smíchy…
Dal jsem psovi žlutou kartu. To bylo na utkání Karviná – Slavia, kde bylo 12 tisíc diváků. Vběhl tam nějaký pes do hřiště. Po kartě hned utekl. Tenkrát jsem dostal 14 dní stop od Komise rozhodčích, že tohle ne, to už je vrchol.
Nedostal jsem stopku za to, že jsem dal psovi žlutou, ale za to, že jsem řekl: “Najděte mi v pravidlech, že nemůžu dát psovi žlutou”.
A díky tomu si mě vyhledal právě Petr Salava, tehdejší a současný prezident Amfory. A tak jsem za ní začal hrát.
Měl jsem s tím velké problémy, protože jsem podle Komise rozhodčích porušoval důstojnost rozhodčích.
Díky Amfoře jsem mohl procestovat celý svět, ale moc se mi nechce o tom před lidmi mluvit, protože by jim mohlo připadat, že se před nimi vytahuju a to bych strašně nechtěl.
Prý jsi hrál i v divadle?
Měl jsem ještě jeden sen a to zahrát si na “prknech, které znamenají svět”.
Díky herci Petru Halíčkovi se mi to splnilo asi před třemi lety. Zahrál jsem si v Mužích v Ofsajdu v představení, které bylo pro FK Mladá Boleslav. Nikdo z fotbalistů to nevěděl, ani Pepík Dufek.
Přezdívka „Paša“ vznikla jak?
No, to moji bratři, kteří se o mne museli starat. A protože se jmenuji Pavlín, což jsem nevěděl do 3. třídy. Až když jsem přinesl vysvědčení a mamka říkala, že to není moje vysvědčení, protože tam bylo napsáno Pavel Jirků. A to vysvědčení tenkrát museli přepsat.
Bratři mi začali říkat Pášo na “plajchu” a říkají mi tak do dneška. A pak se to zkrátilo na Pašo.
Co říkáš na seriál Okresní přebor?
Okresní přebor je pro mne jeden z nejkrásnějších seriálů. V době jeho prvního vysílání jsem dostal nabídku od novináře Paličky pískat zápas Okresní přebor v Třebáni, kde bylo 3.500 návštěvníků. Tam jsem si myslel, že je tam fakt Tomáš Řepka, když jsem viděl toho kluka ze seriálu, který mu je strašně podobný.
Kdyby sis mohl s někým zahrát fotbal bez ohledu na cokoliv?
Miloval jsem Johana Cruyffa, č. 14 fotbalistu Nizozemska (Ajax Amsterdam, Barcelona). Toho jsem měl ve svém pokoji na plakátu. Takže bych si chtěl zahrát proti Holanďanům z roku 72–76, takzvaný totální fotbal, s čímž tehdy přišli právě Holanďané, protože do té doby měl každý hráč své místo na hřišti.
Kdybys měl možnost si písknout jakýkoliv zápas. Co by sis vybral?
Chtěl bych se ještě jednou vrátit k utkání Slavia – Sparta Praha z roku 1995, abych to odpískal bez chyb. Protože ten zápas je mojí černou můrou. To utkání jsem zkazil vyloženě jenom já a tu odpovědnost si nesu sám.
Kousnul jsem se nesmyslně v hlavě, a kdyby se stalo cokoliv, tak jsem už nic nepísknul. Chyběla mi pokora a byl jsem hrozně nafoukanej.
Chtěl bych na závěr popřát všem lidem hodně štěstí a zdraví. Mladoboleslavskému sportu jen samé úspěchy.
SPORTU ZDAR!
Děkujeme za rozhovor a otevřenost a přejeme spoustu hezkých chvil u fotbalu a s vnoučaty.
Hosta zpovídal: Zdeněk Štěpánek MLADÁBOLESLAV.cz
Fotografie, které se do článku nevešly:
1 Komentář
Paša byl šumění. Nyní s Jirkou Kuklou sledují sport. Setkávám se s ním často.
V mládí jsem jezdil za moji tetou Milenou právě do ulice Boženy Němcové a ťéž jsme si hráli na stejném hřišti. V roce 1992 jsem se přestěhoval z Písku do MB do ulice Na Radouči 1077 a naproti bydlel Paša s rodinou. Pracoval jsem v TUV SUD řediteli dělala asistentku dcera Paši, pro kterou jsem sepsal pojištění. Do parfumerie občas zajdu pro parfém, kde pracuje …… z rodiny Paši.
Paša, Kukla, Šíma atd organizují tenisové prestižní turnaje. Chodil jsem je fotit a točit video. PR akce. Neskutečnou zábavu po turnaji zpěv, vyprávění historek. Je pravdou, že jsem se s ním i položil. Jeho legrace přešla v nadřazenost a to já nenávidím.
Potkávám se s ním často a je to šoumen MB.
Přeji pevné zdraví a legràcky.