Hezká katova dcera

 Hezká katova dcera

(Spolek Pověstné báchorky z.s., )

Před dávnými časy bydlel v městě Bělé u Bezdězu také kat, který za městem na Šibeničním vrchu zločince odpravoval. Sám bydlel stranou města, v malém nepatrném domku, neb jej lidé nenáviděli, v lehkosti a opovržení jej měli, již pro to jeho zlopověstné řemeslo. Protože ale jeho řemeslo málo mu vynášelo a popravu zřídkakdy míval, anžto byli tenkráte hodnější lidé než jsou nyní, byli nuceni obyvatelé města také na kata každoročně něčím připláceli. Jak o tom v starých knihách města Bělé zapsáno jest platili na kata toho Město Bělá čili Nový Bezděz od Berky z Dubé roku 1337 založené nad potokem Bělou a čele zdi ohrazené a příkopy přes než do města branami se zdvíhacími mosty se chodilo a jezdilo.

KRÁSNÁ KATOVA DCERA - POVĚSTNÉ BÁCHORKYNa polední straně města za branami na slunci měli soukeníci sestavené své rámy, na nichž hotová sukna natahovali a vysoušeli. Takové rámy bylo ještě nedávno tam viděti, neb tenkráte v Bělé soukenické řemeslo kvetlo a měšťanům soukeníkům dobře se dařilo. Jeden z těch soukeníků, přijda domů z vandru, neb ze zkušené chtěl doma po otci řemeslo převzíti i počal se po nějakém děvčeti ve městě ohlížeti, které by si mohl za manželku pojmouti a s ní dále počestně život žít.

Jednou, když své soukenické řemeslo provozoval, potřeboval nějaký řemen, chtěl si ho koupit u sousedů kupců, ti však takový neměli a odkázali ho ke katovi, tam že takové řemeny může dostat. On to při svém katovství ze všelikých kůží rozličné řemeny krájí a prodává. Soukeník šel až tam za město k domu opovrženého člověka. Kat však nebyl doma, ale místo něho uvítala jej vlídně hezká katova dcera a přívětivě se jej dotazovala, co by si od nich nenáviděných lidi přál. Tu ji to pověděl, a ona mu odpověděla, že otec má práci, doma není, aby přišel až zítra, jestli mu to nebude obtížné, že kůže ve městě obdrží.

Soukeník zaluskal se nato děvče, kterému z nenadání do oka padlo, zahovořil se s ní ještě déle, že se mu tam odtamtud ani odejít nechtělo. Konečně odešel přece, že si zítra přijde pro řemen, ale hezká katova dcera mu stále na mysli. Nemohl ji ani na chvíli ze své mysli vypuditi. Doma o ničem se nezmínil, ale stranou poptával se po katovi a jeho dceři, avšak málokdo je znal, neb se jim každý vyhýbal. Nemohl se dočkati zítřka, aby zase k domku katovu dočekal.

Uvítání jeho bylo nad míru laskavé. Dcera byla zase sama doma. Otec prý teďko musel na chvilku na úřad do města. Brzičko že se vrátí a jemu čím bude potřebovat poslouží, aby počkal. Dívka byla ještě hezčí než včera, lepší ustrojená, okrášlená pěkně jako nějaká slečna. Soukeník se na ní ani déle vynadívat nemohl, jak se mu líbila. Při hovoru neustále se usmívala a vnadná postava její jen jen hrála. Jakoby již dávno spolu známi byli a čas jim v příjemné rozpravce utíkal, že to ani nepozorovali. Kat dlouho domu nepřicházel a soukenik měl se již domů vrátit. Dcera litovala, že má zas s nepořízenou domů odejíti, ale příjemně jej pobízela, aby se obtěžoval ještě zítra přijíti, že jistě už řemen obdrží. Zamilovaný soukeník odcházel s laskavým rozloučením a dcera ho až na práh domu vyprovodila. Dál z opatrnosti nešla, aby je něk do neviděl neb by ho byl mohl zbančit, aby do podezřelého domku katova více nechodil. Že by to mělo pro něho špatné následky, že nenáviděné lidi navštívil v katovně.

Následující večer soukeník již řemen od kata odbržel a odcházeje domů hezká dcerka jej opět vyprovázela a umluvili se spolu, že se budoucně sejdou v městě u jisté přítelkyně její, aby se soukeník do špatné pověsti nestal, že chodí do katovny. Avšak, ač se u přitelkyně spolu tajně scházeli a mívali, přece to tajné nezůstalo a po městě si klepny povšimli, že soukeník katovu dceru jen pro to má rád, že je tuze hezká. „Od čeho tak moc hezka je?“ vyptávala se jedna a druhá jí do ucha šeptala: „Proto je tak hezká, že jídá syrové maso z oběšeného.“ Tomu se náramě divily a obě ošklivostí odplivaly a litovaly „Škoda toho hodného soukeníka. Mohl si vybrat dceru měšťana kteréhokoli a byli by mu ji rádi dali.“ Nenadále se rozhlásila pověst, že bude v Bělé vykonána poprava jednoho zločince, který bude na šibenici oběšen. I soukeník o tom s dcerou katovou večer rozmlouval a ona maně prohodila, že se velmi na tu popravu těší. Soukeník se nad těmi slovy pozarazil a ptal se jí proč. Ona jakoby se byla zalekla, chtěla něco odpovědít, ale slova pak obratila a řekla i protože se sem sejde na podívanou mnoho lidu.

Poprava se vykonala za velikého účastenství okolního lidstva. Mezi lidmi byli také někteří mužští, jež s sebou těžké hole v rukou nesli a to prý k tomu účelu, že kdyby kat na jednou toho zlosyna neodpravil nebo neoběsil, že by kata buď holemi ubili neb kamením utloukli.

Oběšenec zůstal na šibenici viset až do večera, teprve po západu slunce byl pod šibenicí do vykopané díry zahrabán. Kdo se oběsil doma z toho brali lidé rozličné jeho pozůstatky ku všelikým kouzlům a čarám. Kdo však byl od kata oběšen, toho již bezpečně pod šibenici zakopali, nebojíce se že by ho kdo k čarování potřebovati mohl.

Druhý večer po oné popravě přised soukeník k přítelkyni, nenalezl tam dceru katovu. I ptal se jí kde by jí bylo? Přítelkyně odpověděla, že ji sdělila katova dcera, že dnes k ní nepřijde, ale že půjde do Kuřivod navštívit své přátele. Soukeníkovi tu napadlo, aby jí šel naproti kus cesty, kdyby se snad později domů vracela. Odešel od přítelkyně a kráčel pozvolna cestou ke Kuřivodům. Když přišel blíže šibeničnímu vrchu, pohlížel na to místo, kde byl včera zlosyn oběšen. K svému užasnutí zpozoroval, že se na tom místě cosi bělá. Kráčel tedy opatrně k místu tomu, toužeje viděti, co by to tam asi ve tmě se dělo. Blíže šibenice byl keř šípkový, k tomu se pomalu blížil, aby jsa za ním ukrytý, pozoroval co se tam pod šibenicí děje. To bílé bylo stále na jednom místě a trochu se pohybovalo. A zrovna na hrobě oběšence. Soukeník zůstal státi a hleděl upřeně na to, co by to bylo. Nemohl to však v temném šeru rozeznat, jenom slyšel, jako by zem vyhazoval. I napadlo mu, že snad někdo chce ukrásti oběšence a vyhrabává jej. Stál tiše a upřenýma očima tam hleděděl. Když to chvíli trvalo a dále se to nevzdalovalo, chtěl již k tomu jíti, aby konečně zvěděl, co by to bylo. Nahýbaje se však zavadil nosem o šípkový list, který jej pod nosem pošimral, tak že musel mimovolně kýchnout. Aby však hlasitě nekýchl homem si rukama zahradil nos a ústa a kýchl jen tlumeně, jak se to temné kýchnutí ozvalo, bylo slyšeti jakoby se pod šibenicí uleknutý hlas se ozvati. Ono bílé se vztyčilo do výše a velká byla postava se objevila. An z hrobu vyskočila a počala pryč utíkat. Patrno, že byla ve svém výkonu překvapena a poděšena, utíkala k městu. Soukeník přistoupil pod šibenicí aby viděl co se to tam dělo. Tam spatřil hrob oběšence vyhrabaný, tělo oběšeného na polo vytažené a pozoroval, jakoby byly z těla toho kusy masa vytrhány neb ořezávány. Při tom na něco tvrdého šlapnul. Sehnul se k zemi, co by to bylo a on to byl kapesní nůž. Pohlédl lépe naň poznal, že takový nožík jednou v katovně viděl. I zableskla mu hlavou myšlenka: Snad by to nebyla katova dcera? To musím vědět. O tom se musím přesvědčit. A pádil za tou bílou postavou k městu. Ta však utíkala, co jí nohy stačili, aby ji nikdo nedohonil. Soukeník však za ní, aby ji dohonil. Bíla postava, aby ji dlouhy oděv až k zemi dosahující v utíkání nepřekážel, vyzvedla si ho do výšky a rukama jej držíc, bez překážky volněji ubíhala dále. Soukeník za ní. Bílá postava jsouce již během unavená silně oddychovala a již v běhu ochabovala, kdežto soukeník jsa silnější a otužilejší ještě dosti čerstvě běžel a vždy víc a více se ji přibližoval. Bílá postava najednou klopýtla a k zemi padla, při čemž leknutím vykřikla. Soukením po hlase tam poznal milou katovu dceru. Prozatím věděl dosti. Zastavil se, aby ji nedohonil. Ona však zase rychle povstala a hlasitě dýchajíce pádila dále, aby přece polapená nebyla. On ji dále již nepronásledoval, kráčel již jen zpovolna k domovu, maje hlavu plnou různých myšlenek.

Touto náhodou byl od své lásky vyléčen nadobro. Tu se mu vysvětlilo, proč ona se na tu popravu tak tuze těšila, totiž že bude mít zase čerstvé maso z oběšence, které jí ještě větší krásy přidá. Všecko toto jednou tak velice se mu zošklivilo, že nechtěl více o katově hezké dceři ani slyšet. K přítelkyni více večer nepřišel a když ona sama se tam sejdouc, vypravovala že hezká dcerka na něho stále vzpomíná a že byla po té popravě několik dní nemocná, an ji lidé ve tlačenici o popravě v davu mačkali, ale že je zase zdravá už a že ho pozdravuje, aby k nim večer zase přišel. Řekl zkrátka: „Už je konec, už je po všem veta!“

Druhy den po této popravě roznášela se po Bělé pověst, že v noci přišli k šibenici zloději, vyhrabali oběšence a chtěli ho pryč odnésti. Ale tu prý přiletěl z pekla čert a zahnal zloděje a nenechal si ukrásti oběšence, který mu již dávno náležel. Kat že musel ráno oběšence znova zakopat. Soukeník, uslyšiv ty řeči, pousmál se jim, neb nejlépe věděl a přesvědčil se je-li to pravda nebo lež.

(Zaznamenal Jan Evangelista Konopas)


Jan Evangelista KonopasJan Evangelista Konopas byl nadšeným českým vlasten-cem a horlivým dokumentátorem české lidové slovesnosti. Narodil se 23. prosince 1833 v Sudoměři v čp. 19. Zde absolvoval roku 1845 obecnou školu a zapojil se naplno do chodu rodinného hospodářství. Již od mládí byl Jan E. Konopas aktivní ve vlaste-neckém životě regionu. Zejména ve své rodné Sudoměři byl vůdčí osobností společenského a kul-turního dění. Stál u zrodu zdejší knihovny, Čtenářského spolku, vědeckého spolku Sudeřan, Jednoty divadelního almanachu či zpěváckého spolku Lumír. Aktivně zapojil také do příprav Národopisné výstavy československé v roce 1895.

V průběhu svého života Jan Evangelista Konopas udržoval blízké kontakty s řadou předních českých literátů, vlastenců a dokumentátorů. Takto vzpomínal na některé z nich: „V mladších letech docházel jsem na pouť svatojánskou do Prahy a vždy jsem přinesl nějaké to zrnko své práce. K panu Hankovi, Pečírkovi, tomu kalendářovému, k Erbenovi zvláště často jsem chodil. Nosil jsem písničky, říkadla, rád mne vítal a těšil se na můj uzlík, ruku tiskl a přátelsky se usmíval. S Vinařickým, dokud tu na Kováni farářoval, také jsem se sešel, ale to jsem byl malý chlapec a jen nějaké knihy od něho mám. Také Zapa jsem znal, ale na pana Krolmusa nejraději vzpomínám. To byl vlastenec, takový Staroslovan, jací dnes už nejsou a jak uměl povídat!”

O Velikonocích 1857 se Jan E. Konopas poprvé osobně setkal s Karlem Jaromírem Erbenem a od této doby s ním byl v pravidelném kontaktu a přinášel mu folklórní sběry z celého Mladoboleslavska.

Dokumentaci folklorní tradice se Jan E. Konopas věnoval celý život a v jeho písemné pozůstalosti25 tak nalezneme autentické zápisy lidových písní, pohádek, pranostik, povídek či pověstí z Mladoboleslavska.
Jan E. Konopas zemřel ve své rodné Sudoměři 6. září 1909 v nedožitých 76 letech a pochován je na sudo-měřském hřbitově.


Spolek Pověstné báchorky z.s., vznikl v roce 2016.

Dokumentujeme pověsti, báchorky a pověstné příběhy o místech, lidech a událostech, které se uchovaly v paměti našich předků.

Všechny báchorky pochází z území vymezeném bývalými soudními okresy Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště a Benátky nad Jizerou.

Spousta příběhů a báchorek se váže také k okolí Bezdězu a Bělé pod Bezdězem.

Rádi bychom touto cestou čtenáři odhalili svět minulých generací. Jedinečnou krásu kombinace lidové představivosti, faktů, odvěkých zvyklostí a kulturních pravidel.

Kde nás najdete:

www.facebook.com/povestnebachorkymb
web://povestnebachorkymlb.blogspot.cz/

Zanechat odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Share This