(NE)VŠEDNÍ LIDÉ – Luboš Dvořák – rozhlasový moderátor, dabér, herec
Je velmi těžké zpovídat někoho, kdo má za sebou tisíce rozhovorů, desetitisíce odvysílaných hodin v rádiu a spoustu dalších mediálních projektů, ale zkusil jsem to.
Mohl bys nám říci něco z Tvé biografie?
Narodil jsem se v Mladé Boleslavi na tehdejším Pírkáči (Klinika Dr. Pírka), ale do svých 17 let jsem bydlel v Dobrovici, ale se cítím být mladoboleslavským patriotem.
Potom jsem studoval gymnázium v Mladé Boleslavi a běhali jsme do Las Vegas na lahvovou desítku, ale to už není pravda. (směje se). Poznámka: V našem sídle Husova 325/4, byl dříve bufet „Las Vegas“ v bývalé garáži).
Zatímco ostatní kouřili za bazénem, což se samozřejmě taky nesmělo, tak my jsme o přestávce běhali, ještě s jedním spolužákem, přes výstaviště sem, na jednu smaženku a jednu desítku. Takže zatímco z ostatních táhl nikotin, tak z nás táhnul… alkohol.
Po gymnáziu jsem byl na vojně v Plzni, z které jsem se vrátil roku 1986 a pak jsem pracoval různě. Například u Vojenských lesů, ve Škodovce, až přišlo rádio, což bylo v roce 1994, tehdejší rádia Delta a Jizera.
Jsem vlastně jediný “žijící” (směje se). Myslím to tak, že jsem poslední, kdo v těch rádiích začínal a zbyl.
Jak vzpomínáš na začátky práce v rádiích?
Bylo to, jako všechny začátky, hektický, protože do toho přišlo něco nevídaného – internet. Připojovali jsme se přes Vídeň telefonem, přicházela postupně digitalizace, takže se kombinoval analog vs. digital a s tím přicházely další změny…
Jsem rád, že jsem prožil ten technologický proces od analogu po digitál, byl to fičák jako sviň.
Kdy jsi se začal zajímat o divadelnictví?
To už bylo někdy v páté třídě. V roce 1975 jsem hrál první divadlo. Byla to nějaká hra, jak děti zachránily svět. Já jsem tam hrál klauna. To bylo v Dobrovici, kde dětský soubor založil velmi zajímavý pan Dytrych, který bohužel už mezi námi není.
Tam jsem odehrál 17 sezón.
Pak přišlo na chvíli Divadlo poezie Jarky Jenčíkové. No a dvacet let jsem v Divadýlku na dlani Petra Matouška.
Zpovídal jsi politiky i prezidenty. Jaké to bylo? Jak se to v průběhu času vyvíjelo?
Co se týká politiky, tak je to od 90. let stejný, nezměnili jsme se ani my, ani oni.
Je to pořád takový napůl válečný stav mezi politiky a médii. Ze začátku to byla taková “oťukávačka”, protože to bylo nové, ale teď je to pořád stejné, mění se jenom kulisy…
Když jsem sledoval poslední volby, tak mi přišlo, že to bylo i horší, že se pralo i špinavější prádlo.
U politiků je to pořád stejné. Všichni chtějí do rybníčku – akvária. A když už tam jsou, tak zapomenou, že se tam dostali. Pak dostanou ten akvarijní syndrom, což znamená, že už nevidí, co se děje za sklem a potom je pro ně hrozné, když je z akvárka vylejou…
Co umělci?
My, jako umělci stárneme a vzpomínáme, jako mě nutíš ty teď (směje se). Sice nevíš, co jsi měl k obědu, ale co se stalo na podzim roku 1995 kolem 16. hodiny, to víš přesně.
Které lidi jsi zpovídal nejraději?
Vždycky jsem měl rád cestovatele a jejich zážitky. Třeba Míra Daneš, fotograf. Botanik Ladislav Horáček z Pískové Lhoty, který letí už po 36. do Bolívie a nedávno “objevil” Albánii, kam začal jezdit do hor. Tak ten mne velmi pobavil. Ptal jsem se ho na cestu do té Albánie. Kde to je cestou asi tak nejhorší a on se zamyslel a říká. “Nejhorší to je mezi Prahou a Bratislavou” (směje se).
Pak mě ještě pobavil pan Jan Žďánský, když se vydal z Boleslavi do Tokia na kole. Někde za Almaty v Kazachstánu mu praskl ráfek, tak se musel vrátit asi 300 kilometrů zpátky do nejbližšího servisu. Čína a Rusko byly trošku komplikované. Nakonec se z Vladivostoku dostal do Japonska, ale tam narazil na problém s telefonem, protože si myslel, že si koupí SIM kartu a může telefonovat. Nebyla to pravda. Nejdříve si Vás tam prověří a teprve zhruba za 7 dnů si můžete koupit SIMku.
Kolik rozhovorů jsi udělal?
A když to vezmu odhadem, tak 25 let krát 100 rozhovorů v průměru, tak je to dohromady dva a půl tisíce.
Většinu jsem dělal v rádiu, ale pak jsem také dělal rozhovory třeba pro firmy, nemocnici, muzeum, moderoval jsem třeba křest knihy atd.
Dělal jsem rozhovor se slepým horolezcem z České Skalice, který pokořil Kilimandžáro a dělal rozvoz pošty na hradě…
Dělal jsem rozhovor s Ankou Chřestýš, Erazimem Kohákem, Jiřím Dienstbierem. Mluvil jsem s prezidenty, kteří ještě nebyli prezidenty a někteří už nebudou prezidenty.
Můžu říct, že nikdy jsem nebyl tlačen do nějakého rozhovoru a nebylo mi nikdy nic zakázáno.
Je někdo, s kým bys chtěl ještě udělat rozhovor?
Určitě rád bych si popovídal s Jardou Duškem.
Kdybys měl vypíchnout, s kým se ti dělal nejlépe rozhovor a s kým naopak nejhůře?
Nejlepší (směje se) jsou někteří sportovci, obzvláště fotbalisté, protože tady si musíš zajistit sám, obě strany konverzace…
Ještě jsem dělal rozhovor s jedním fyzikem z medicínského prostředí a s tím to bylo možná ještě horší. Ten odpovídal jenom ano, ne, možná, nevím.
Je to jako na divadle, když ti kolega vypadne z role, ty víš, co má říkat a musíš ho tam nasměrovat.
Co tvoje televizní, filmové role?
Udělal jsem pár televizních a filmových reklam, ale já jsem tomu nikdy nešel naproti. Beru to jako zkušenost, příležitost zahrát si, na rozdíl od herců, které to živí.
Měl jsem pár drobných televizních rolí, jako třeba v Modrém kódu, Doktoři z Počátků s Vašutem, kdy mi rozbil hubu. Trošku se mu to vymklo a opravdu mi ji natáhnul, pak se hrozně omlouval…
Soudce Alexandr – tam jsou herci i neherci, ale mě si vzali do sekce herců. Byl jsem jako “doktor Železný”. Zaujal jsem při castingu tím, že jsem podobně pohyboval brýlemi. To byla velice dobrá zkušenost, protože to se hraje, jako divadlo. Snímá to šest kamer, které nejsou vidět a pak ta úžasná práce střihačů, kteří z toho udělají to, co vidí diváci.
Zahrál jsem si také kriminálce “Místo činu Ostrava” Hrál jsem tam pingla. Záběr asi 30 vteřin, a točilo se to s přestávkami 8 hodin. To je rozdíl mezi filmem, komerční a veřejnoprávní televizí.
Prošel jsi těžkou nemocí, jak se dnes cítíš?
Ale jo, děkuji za optání. Když jsem psal v roce 2017 nekrolog kamarádovi Jaromíru Maceškovi, tak jsem řekl něco ve smyslu: “Až se dnes všichni rozejdeme, tak na sebe buďte opatrní, protože nikdy nevíte, co vás čeká za rohem.”
No a mne málem zabil virus, který prý neexistuje.
Jaké jsou tvé další plány po rekonvalescenci?
Tady bych si dovolil použít jeden starý bonmot: „Chceš-li pobavit boha, vyprávěj mu o svých plánech“.
Dobře, tak se nebudeme raději ptát a popřejeme hodně zdraví a hodně zajímavých rozhovorů.
Hosta zpovídal: Zdeněk Štěpánek MLADÁBOLESLAV.cz
4 Komentářů
Úplně nádherné povídání četlo se to samo děkuji mockrát.J.L.
Moc děkujeme, to nás těší. Štěpánek
Nádherné povídání a moc pěkné vzpomínky na Divadlo poezie s Jarkou.😁
hezký a milej od mala, a potěšil (divadlo v dobrovici), v hrabalovi penzion pro svobodné pány(už jsem pak nešel do divalda, protože divadlo jsem už viděl)