Hostinec Kohoutka Michalovické náměstí
Archiv Václav František Pekař ze Spikal.
Hostinec Kohoutka očima pamětníka Jiřího Šímy
Hostinec Kohoutka na Michalovickém náměstí je moje srdeční záležitost.
Tam jsem byl s maminkou schován ve sklepě mezi sudy 9.5.1945 v době druhého náletu na Klingrovku, na most přes Jizeru a na autobus s utíkajícími národními hosty.
Při tomto posledním výbuchu bomby na Ptácké ulici jsem byl zasypán kamením a maminka mě přikryla svým tělem (jsem ročník 1937).
V restauraci Kohoutka jsem viděl pěkný sál s vyvýšeným pódiem pro divadelní scény, ale doma jsem nikdy neslyšel o divadle mluvit.
Na zahradě byl kuželník i s dřevěnou otevřenou boudou, kde byla velká deska na psaní zásahů.
Tak to je tak všechno co si pamatuji, na zahradě jsme si pak hráli a sbírali kaštany a chrousty.
Jiří Šíma
Hostinec Kohoutka z pamětí Jaroslava Rašína
Než bude řeč o hostinci Kohoutka v Mladé Boleslavi, který stával někdy od sedmdesátých let 19.století do sedmdesátých let 20. století, kdy byl zbořen.
Nejprv bude psáno, kdo to byl Jaroslav Rašín, který sepsal své paměti, na své mládí v Mladé Boleslavi.
Kdo byl Jaroslav Rašín a jeho rodina
Jaroslav Rašín se narodil v Nymburce 16.1.1898 v ulici Zámečnická, čp.375, oblast kolonie. Matka Marie, rozená Navrátilová, služebná, pocházela z Kolína. Otec Josef Rašín, nar. 2.5.1863 v Nechanicích čp.8 zemřel náhle na zápal plic, který nevyléčil a šel s tím do zaměstnání, byl topičem na dráze.
Josef Rašín byl dvakrát ženat, poprvé s Františkou Šťastnou, se kterou měl už 3 děti. S druhou manželkou též 3 děti.
Josef Rašín byl syn Kateřiny Rašínové z Nechanic čp.37, nar. 3.11.1836, dcera řezníka Josefa Jana Rašína z čp.3 (starý rašínovský grunt) nar. 20.10.1805 a Moniky rodem Vejdělkové, ze staré myslivecké, rychtářské a hostinské rodiny, pocházejíc z Horního Přímu. (pozn. Rod Rašínů je usazen v Nechanicích od 30. leté války, byl to původně rod panský, který psal svůj přídomek z Rýzmburka a byli členy rodu zlatého třmene, poprvé zmíněn v roce 1225)
Josef Rašín se narodil, jako nemanželský, neboť jeho otec, ještě před narozením opustil jeho matku a odjel do Ameriky. Jeho maminka si později vzala Václava Pekaře z Nepřevázky, nar. 30.6.1849 rodina tesařů, (starý selský rod původem z Ohrazenic u Turnova zmapován do roku 1547) a od roku 1873 žili v Mladé Boleslavi. Spolu měli pět dětí.
Dva z nich byli čsl. Legionáři, bratři Adolf a Karel Pekaři (Karel je prapraděda autora článku). Václav Pekař poznal Kateřinu nejspíše v Hradci Králové, nevím, kde se tam vzal, jestli byl tam v učení zámečnickém.
Ale v roce 1866, když probíhala válka Rakousko-Pruská, tak Kateřina viděla z okna tu hrůzu, jak rakouští vojáci padali, jak mouchy, po střelách prušáckých vojáků.
Po smrti jeho otce Josefa, se přestěhovali ke známým, příbuzným do Mladé Boleslavi, různě střídali bydlení, kde popisuje své sousedy, co dělali, jak se žilo apod.
Tento článek je však pouze o dětství tráveném v hostinci Kohoutka.
Vzpomínky na dětství v hostinci Kohoutka a divadelní scény
Hostinec, jak již psáno výše, stával v dolní části, Michalovického náměstí, měl čp.125 a mezi léty 1904-1909 se zde pravidelně hráli divadelní scény.
Město nemělo své vlastní divadlo, to vzniklo až později.
Když Rašínovi bydlili na Starém Městě v Mladé Boleslavi III, na Michalovickém náměstí, v jednom zákoutí. Říká se tam „Na Vrabčině“.
Tu dobu chodil do třetí třídy, později se přestěhovali do slepé uličky, k ševcovi Rajchlovi.
Vedou sem z náměstí schody, dům byl ve středu nalevo.
V té tiché uličce si hráli loutková i dětská samorostlá divadla, na zahradě si hráli na četníky a zloděje, tloukli špačky, s nimi občas i okna, nebo s pálkou a míčem hráli hry Pána, Kuťáka a jiné hry s kuličkami, cvrnkajíce je či vytloukajíce, nebo se honili na schodech.
Tady prožil většinu svého mládí.
Ta loutková divadla hrávali před domem na obrácených židlích. Loutky byly z dětských panenek, na šňůrkách uvázaných, nebo z hadrů, kapesníků, vystřižených postav z obrázků, jak bylo možné. Také se strojili do starých, už nenošených věcí, třeba i obrácených naruby.
Skoro uprostřed stála restaurace, zvaná Kohoutka, z jedné strany s terasou, ze druhé s kamennou zdí.
Vedle té hospody stál i dům pro rodinu hostinského p. Brabce, který měl dceru Miladu a syna Jaroslava.
Bylo na ní i dosti stinných kaštanů. V rohu té zahrady, stála na východ dřevěná divadelní aréna, velký altán s asi 100 sedadly, kam občas zavítala nějaká ta malá divadelní společnost, nebo tu vystupovali i muzikanti.
V tom hostinci byl také slušný kuželník, kde se v létě v pohodě scházeli večer páni městští úředníci a obchodníci, na pár hodin si zakouleti.
Jarda Rašínu a Rudla Jámařů z Koziny stavěli jako kluci kuželky. Byli vždy rádi, neboť dostali za to ten nějaký šesťák, tj. dvacetihaléř, který vždy své mamince odevzdal, a tak mu k večeři koupila jednoho buřta.
Jednou tu o nedělích pořádali národní socialisté a ti mne nakonec, nerozumíc tomu, odbyli jen pětikorunou, když zdůrazňovali, že je s andělíčky. Stavěl jim několik neděl a nikdy tu křivdu a ublížení nezapomněl, neb se dostatečně dozvěděl, že jinde stavěči dostávali až 4x více.
Také občas pumpoval vzduch do pivnice, za což káplo něco na zub z kuchyně toho hostince, nebo něco od číšníka.
Za různá alotria byl tam býval vytahován i za uši od hostinského p. Brabce.
Děti, co měli otce, nebo co tam chodili na pivo, si netroufal trestat a vždy hnal jen po něm a odnášel to často i za jiné.
Jednou na ně přišli i strážníci.
Poslal je na ně pan Béř, co měl pod zahradou staré stavení, barabiznu a nějací z kluků dolu házeli kamení.
Přišli na ně ze dvou stran, nic netušíc.
Ačkoli nic Jarda Rašínů nic nehodil, přesto někteří kluci jmenovali jeho a odvedli kluky něco přes hodinu klečeti na strážnici na Starém Městě.
Přišla si pro něho později matka, po vysvětlení ani nenatloukla.
Pamatuje si také, že do Kohoutky, do dřevěné divadelní arény, nebo pak městského divadla proti škole, jezdívali kočovní divadelní herci, jímž jim nosili na představení koše s garderobou a druhý den zase zpět, za volňáska na galerii.
Většinou na to chodila jeho maminka.
Jen hráli-li něco opakovaně, chodil i Jarek Rašínů. Viděl např. Psohlavce, Švandu Dudáka, Naše furianty, Lumpáci a Vagabundos, Salome, i jiné činohry, ale operety a opery, jako Polská krev, Kouzlo valčíků, Krysta z myslivny, Karmen, Čarostřelce, Podzimní manévry, Cikánský baron, Veselé paničky Winsdorfské, Krásnou Helenu, Viléma Tella, Rozvedenou paní, Bezejmennou, Dalibora, Othella a další.
Na ty herce měl moc milé vzpomínky.
V pozdější době navštěvovala hostinec tzv. Levá fronta Nejedlý, Teige atd.
V tom sezónním zahradním divadélku-aréně, se při dopoledních zkouškách někdy blázen Pepíček Fiala.
Kde přebýval a jak se živil neví, ale tady si hrál na herce.
Na veřejnosti si na židli položil kámen či krabičku od zápalek, položil na ně zapálenou cigaretu a volal „Ó Lauro, Lauro, zámek hoří, jdu pro tebe, abych tě vysvobodil, vydrž, vydrž už jdu…“ A tak i jinak, mluvil zmateně, nás bavil.
Ještě tu býval jiný jeden chudák, syn školníka Dvořáka.
Chodil si do hospody Kohoutky občas pro pomeje (zbytky jídel).
Ten byl tichý, ale silný.
Když si v zahradě hráli na honičku a snad mu vadil rámus a smích, tak p. hostinský Brabec dával výprask rákoskou malému Jarkovi Rašínovi, vždy si vybral z kluků jeho, neboť asi od něho nebrali pivo.
Jeho maminka asi 2x za ním šla, když malý Jarda na něho žaloval a vyčinila mu to.
A stejně pak u něho stavěl kuželky.
Dříve tento hostinský p. Brabec byl řezníkem.
Karel, jeden jeho učeň u něj zkusil dosti hladu a někdy Jardu posílal pro housky a párky, vždy mu něco z toho dal.
Byl to milý chlapec. Po něm tam přišel na učení dlouhán s vlasy na ježka.
Ten kluky chytal, hlavně zase Rašína a předával hostinskému.
Tomu učni říkali kluci „havran štětinatý“.
Hospodský měl velmi hezkou dceru Miladu, jež se Jarkovi velmi líbila, i její matka byla krasavice.
Taky se dobře kamarádil s mladým Jardou Brabcem. Bohužel v patnácti letech umřel.
Rodina Brabcova se později přestěhovala do restaurace Starý Pivovar, dnes tu stojí parkoviště na Komenském náměstí.
Po první světové válce tam bylo zřízeno kino.
Potom z Kohoutky udělali školní třídu.
A v druhé půli dvacátého století byla budova strhnuta.
Jaroslav Rašín napsal do svých pamětí toho dost, v roce 1916 vstoupil jako voják do první světové války, kterou taky popisuje, jak ji trávil, viděl umírat spolubojovníky apod.
Byl vyučen v Mladé Boleslavi krejčím.
Po válce se vrátil, nevěděl, jak se živit, a tak přes svého strýce Adolfa Pekaře, vrátného, nastoupil do firmy „Tudor“ (Akuma),
Kvůli této práci se mu zhoršilo zdraví, z těch olovnatých částic.
Později se přestěhoval do Prahy, kde už uplatnil krejčovinu.
Jeho maminka a sestra tam žili na Radničních schodech čp.3.
Můj děda Miloslav Pekař se svým bratrem je občas navštívili.
Sepsal příbuzný Jaroslava Rašína, Václav František Pekař ze Spikal
2 Komentářů
Dobrý večer, díky za odkaz, který jsem dostala od autora článku. Pěkné a zajímavé, něco jsem věděla, něco si k tomu přidala a zase jsem se dozvěděla něco nového. Děkuji…
Moc děkujeme, paní Prchlíková…