Jak Honza z Mladé Boleslavi sám poušť přešel

Hostem v naší redakci byl cestovatel Honza Zajíček z Mladé Boleslavi, který se nedávno vrátil ze své poslední výpravy. Ušel přes 200 kilometrů napříč pouští v Maroku pouze ve společnosti velblouda. Honza v poušti strávil sedm dní. Do cesty se mu připletly zdravotní potíže i nejrůznější trampoty s jeho společníkem, ale nebudeme předbíhat…
Honzo, co tě přimělo podniknout zrovna přechod pouště?
Čtyři roky zpátky jsem se vydal na pouť do Španělska. Od francouzských hranic jsem ušel zhruba 800 km do Santiago de Compostela. Většina lidí to chodí v létě, ale já vyrazil na podzim.

Ta cesta podzimní krajinou mě inspirovala k tomu, že bych chtěl přejít poušť. Být chvíli sám se sebou v pustině. Navíc to byla další výzva.
Jak ses na cestu připravoval?
Myslel jsem si, že přejít poušť bude jednoduchý. (směje se)
Před odjezdem jsem cvičil, abych unesl batoh s vodou a všemi věcmi. Strávil jsem taky týden v horách v Egyptě. Vzal jsem to jako takový trénink a od beduína, který mě doprovázel, jsem zjišťoval, jak to na poušti funguje.

Jako nejlepší se jevilo podniknout cestu v Maroku přes marockou poušť. Do Maroka jsem vyrazil hned dvakrát. Chtěl jsem nejprve poznat místní a ověřit si všechny informace přímo na místě. Navázal jsem přes sociální sítě kontakt s lidmi z marockého městečka Merzóga, kde jsem potom strávil takový poznávací týden.

Když jsem na místo vyrazil podruhé, to už jsem hned dva dny po příletu vyrazil na cestu.
Kolik dní ti cesta trvala? Podle čeho sis stanovil cíl?
Cesta trvala sedm dní a ušel jsem přes 200 km skrz písečnou a následně čedičovou poušť.



Konec trasy byl v čedičových horách tam, kde jsem věděl, že budu mít signál. Byli jsme domluveni, že tam mě potom vyzvedne můj místní kontakt. Taky jsem věděl, že bych po cestě měl potkat dvě oázy, kde si můžu ze studny doplnit vodu.

Jak ses v poušti orientoval?
První dny jsem měl signál, takže jsem používal navigaci v telefonu. Později už jsem se musel spolehnout na klasickou mapu a kompas.

Co vybavení? V čem jsi na cestu vyrazil a co sis zabalil s sebou?
Když jsem tam byl poprvé, koupil jsem si jejich tradiční oděv Djellaba, ve kterém se dobře chodí, je to lehké a vzdušné. V čedičové poušti jsem sandály vyměnil za pevné boty a Djellabu za svoje oblečení.

S sebou jsem si vzal hlavně předvařené jídlo, které jsem zaléval vodou. Potom tři desetilitrové vaky na vodu, lékárničku, nádobí, spacák, karimatku, stan a tak dále. Z nadstandardních věcí jsem si s sebou vzal například stativ.
Nakonec jsi nešel tak úplně sám…
Původně jsem chtěl. Místní mi ale doporučili, abych si batoh nenesl sám, protože bych si vzhledem k podmínkám a velké zátěži cestu ani neužil.
Mohl jsem si vzít jednoho velblouda, dva osly nebo alespoň čtyři kozy. Velbloud toho unese nejvíc, ale kozy zase zvládnou nejtěžší terén. Původně jsem si chtěl vybrat dva osly, protože jsou oproti velbloudům „poslušnější“. Kozy jsem si nevybral, aby mi nekazily image. (směje se) Hlavně jsem taky nechtěl hlídat celé stádo.
Když jsem ale přistál v Maroku, tak mi přišla zpráva, že budu mít velblouda. Ujišťovali mě, že to bude v pohodě.
Jaké bylo cestovat s velbloudem?
Velbloudy jsem poprvé „poznal“ v Egyptě a zjistil jsem základní věci, jak ho posadit, přimět ho aby vstal, kolik toho vypije a tak dále. V noci se z něj sundává zátěž, aby se mohl jít napást. Funguje to tak, že se velbloudovi přivážou nohy k sobě, aby nemohl dělat velké kroky a nemohl během noci odejít daleko.

I tak jsem ale každé ráno velblouda dlouho hledal. Sledoval jsem ho podle stop. Tolik jsem se nebál, že ho ráno nenajdu, ale hodně mě to zdržovalo. Taky se mi jednou zaběhl a „popral“ se s jiným velbloudem, ale až na pár lehčích zranění to dobře dopadlo.
Občas měl problém, když přecházel hřebeny dun. Místy to vypadalo, že může i přepadnout. A tak jsem mu často musel odhrabávat cestu, aby pro něj byl terén schůdnější.
Tak mě napadá, jak jste spolu vycházeli?
Náš vztah se postupně vyvíjel.
Celou cestu jsme si povídali. První dny jsem naše konverzace natáčel a sdílel s přáteli, ale jen do určité doby. Později, když mě navíc začaly trápit zdravotní potíže, už mě začaly štvát i zvuky, které vydával. Když mi pak zezadu šlápl na achilovku… Nevím, jestli bychom po tom všem, ještě mohli být přátele, ale přeci jen jsme spolu ušli kus cesty, na který budu vzpomínat. (směje se)

Takže jsi měl na cestě zdravotní problémy?
Ano. První chyba, kterou jsem udělal, že jsem si nedal čas na aklimatizaci. Bylo tam kolem 30°C a já po dvou dnech rovnou vyrazil cestu, což se na mě podepsalo.

Nevím, jestli jsem tam i něco chytil, ale od čtvrtého dne mi bylo hůř a hůř. Třásl jsem se zimou, dostavila se nevolnost, bolesti hlavy a tak dále. Po návratu jsem měl o 12 kilo méně a dostával jsem se z toho ještě dalších 14 dní.
Když pomineme zdravotní komplikace. Měl jsi z něčeho strach?
Měl jsem strach z divokých psů kvůli zkušenosti z Egypta, ale nakonec jsem žádné nepotkal, stejně tak ani hady nebo štíry. Občas jsem potkal jen místní pocestné s velbloudy.


Neměl jsem záměrně satelitní telefon, aby to byla větší výzva. Uvědomoval jsem si, že kdyby se mi něco stalo, pomoci se nedovolám. Největší strach jsem ale měl před odjezdem z neznáma, co se může stát. Čím blíž jsem pak byl poušti, tím menší ten strach byl.
Jak to zpětně hodnotíš? Co ti cesta dala?
Čekal jsem, že tam na něco přijdu, srovnám si vlastní myšlenky. Ale vzhledem k tomu, jak mi bylo špatně, jsem přemýšlel spíš nad svým aktuálním stavem. Myslel jsem si, že výzva bude to ujít, nakonec byla výzva to přežít ve zdraví a zároveň si to užit.
Určitě to ale přineslo nějaké smíření, že jsem zvládl něco, co jsem si vysnil a můžu se začít zaměřovat na jiné stránky svého života.
Máš nějaký další cestovatelský cíl?
Mám kapitánské zkoušky, tak by je to chtělo začít využívat. Napadá mě například podniknout cestu přes Atlantik, cíl nějaký Karibský ostrov na Piňacoladu. Pokud vím, v Karibiku velbloudi nejsou!
Za redakci MladáBoleslav.cz přejeme spoustu dalších splněných cestovatelských snů, pevné zdraví Honzovi i velbloudům, které Honza na cestách potká.