(NE)VŠEDNÍ LIDÉ – Jarka Jenčíková, zakladatelka mladoboleslavského Divadla poezie
Přinášíme další ze série článků naší rubriky (NE)VŠEDNÍ LIDÉ. Tentokrát je naším hostem básnířka, spisovatelka, režisérka a pedagožka, paní Jaroslava Jenčíková Váňová. Rozhovoru s paní Jenčíkovou se zhostil bývalý herec jejího divadelního souboru a kamarád Luděk Grumich:
Dovolte mi, abych vás seznámil s jedním, pro mne (ne)všedním člověkem, kterým je paní Jaroslava Jenčíková Váňová. Přátelé a lidé, kteří ji dobře znají, jí neřeknou jinak než Jarko. Jsem velmi pyšný, že mezi ně už bezmála 35 let patřím. Proto jsem se pokusil zahrát si na novináře a položit paní Jarce pár otázek, týkajících se jejího života, tvorby a částečně rodiny.
Paní Jarka Jenčíková dodnes pracuje s mládeží. Nyní připravuje mladé pedagogy na Integrované střední škole Na Karmeli, kde působí nepřetržitě už bezmála čtyři desítky let.
V letošním roce 2022 oslavila významné jubileum. Věřím, že se nebude zlobit, když prozradím, že jí letos je sedmdesát let. Chtěl bych tímto popřát za sebe i za MladáBoleslav.cz hodně zdraví a spoustu dalších krásných básniček, scénářů i divadelních her a satirických scének, které se svým souborem Divadlo poezie potěší diváky Mladoboleslavska.
Kde jsi se narodila a prožila své dětství a mladí?
Narodila jsem se v Mělníce. Po smrti otce jsme se s matkou a bratrem odstěhovali na Moravu, kde jsem absolvovala střední školu. Jelikož jsme byli chudí jak kostelní myši, jasnou volbou byla zemědělská škola, kde jsme dostávali svačiny a obědy zdarma, samozřejmě i montérky a trenýrky.
Byla jsem dobrý učeň, mezi slepými jednookým králem a tak jsem záhy přešla na střední. Byli jsme považováni za odborníky. Ovšem mou smůlou bylo, že jsem byla vždy člověk neklidný a chtějící být někde jinde, než jsem byla v dané době. Má cesta tedy vedla do hlavního města na generální ředitelství Pražských vinařských závodů. Tam však neshledali mé vášnivé srdce pro vinařinu dosti bijící a hlavně se obávali mého mládí a možnosti otěhotnět. Byla jsem odmítnuta. To mě urazilo natolik, že jsem se rozhodla pokusit se ještě jednou rozšířit své znalosti a vystudovala jsem pedagogickou školu, obor vychovatelství a šla jsem pracovat jako vychovatelka do jediného romského učiliště v Praze. To se psala sedmdesátá léta a pro mě, mladou vychovatelku, to byl křest ohněm, to si dovedete představit.
Co tě přivedlo do Mladé Boleslavi a jaké tu byly tvé začátky?
V Praze jsem potkala mladého dvoumetrového basketbalistu Mílu Jenčíka, se kterým jsme se po čase vzali. V malém bytě se záchodem na pavlači jsem nechtěla vychovávat naše potomky, odstěhovali jsme se do Mladé Boleslavi, kde Míla, jako nadějný sportovec, získal garsonku v nově vznikajícím sídlišti. Pro nás to byl luxus s veškerými vymoženostmi. Zde jsme založili rodinu, máme spolu dvě děti Zuzku a Tomáše.
Mladou Boleslav jsem vlastně už nikdy neopustila, pouze jsme s Jenčíkem, vyměnili sídliště za Jemníky, což je, co by kamenem dohodil. Ale to už je další příběh.
V roce 1984 krátce po mateřské dovolené jsem nastoupila na Střední odborné učiliště Na Karmeli, dnes střední integrované, jako vychovatelka mládeže. A to byl vlastně rok vzniku mé velké srdcovky Divadla poezie, rok 1984.
Prozraď nám něco z tvé pedagogické činnosti.
V této době se realizovala socialistická výchova opravdu z gruntu, fungoval takzvaný celodenní výchovný systém, což dávalo velký prostor nám vychovatelkám. Tehdejší ředitel naší školy, soudruh Vydra, razil heslo „Všichni žáci chodí s úsměvem domů“, protože nic jiného než škola neexistuje, proto musí mít student dva zájmové kroužky. Děti se vrhaly do aerobiku, do střeleckého kroužku, zkrátka kamkoliv, jen aby bylo splněno. Já, v té době mladá žena, jsem tak kromě divadla, vedla aerobic a měla 200 zájemkyň.
A tvoje láska k divadlu?
Divadelní soubor s trochu klišé názvem nám v době totality přinášel ochranu a relativní svobodu. Vznikala zde autorská představení. Čerpala jsem z děl Žáčka, Borovského, Haška ale také Suchého. Představení, na tu dobu kritická a odvážná, uvedu jen některá: Křest svatého Vladimíra od Borovského, byrokracii potírající Úřad je můj celý svět. Nebo milostnou poezii Co je to láska s mými texy, s texty Žáčka a tehdy zapovězeného Jiřího Suchého. Vznikalo zde krásné tvůrčí prostředí mezi mnou a mými žáky. Trávili jsme spolu spoustu hodin při nácviku, ale i víkendy na dramatických a divadelních seminářích v Poděbradech s odborníky režie z Prahy.
Divadlo bylo několikrát oceněno v celostátních soutěžích. Wolkrově Prostějově, Dělnickém mládí v tehdejším Gottwaldově. Vznikala i mladá odnož divadla. Ovšem zdravé jádro, pro které neustále píši scénáře, působí neuvěřitelně dál a to už 38 let.
Co nám nabídneš z vaší současné tvorby?
Dovolte mi, abych Vás pozvala na poslední představení, která vznikla dříve, ale stále jsou na repertoáru. Komediální představení Veršotepec, Dušičky a A ty táto hrej. Právě zkoušíme novou hru, která bude mít premiéru na sklonku srpna, jmenuje se Zemlbába.
Hry nyní píšu již na tělo mým čtyřem stálým hvězdám, Olince Šaňkové, Dáše Plaché, Monice Halové a v neposlední řadě Milušce Drahotové.
Spolupracovala jsi i s některou z našich známých hereček?
Ano, vydala jsem sborník mých her, o který mě požádala naše skvělá herečka a divadelní pedagožka Nina Divíšková, která bohužel už není mezi námi.
Bylo to úžasné setkání, paní Nina mě tenkrát velmi povzbudila v mé práci a prosila mě o zpracování mých scénářů pro divadla malých forem. V tu dobu byl takových scénářů nedostatek, proto vznikl sborník původních her s názvem Co hrát?.
Jarko, ale ty jsi i autorkou básní a beletrie…
Ano, napsala jsem patnáct knížek, jsou to básnické sbírečky a dvě beletrie. Jedna o synovi Tomášovi a druhá o mé mamince Hedě.
Další má tvorba jsou básničky, které sepisuji již od patnácti let. Nikdy dříve jsem si netroufla je někde prezentovat, až vlastně v posledních letech. Ty malé sešitky, které v mém nákladu do teď vycházely, mě díky zájmu přátel pomalu posouvaly vlastně až k vydání mé poslední sbírky Tebe mi seslalo samo nebe, kde jsem měla už i profesionálního ilustrátora a ty pravé tvrdé desky.
Hosta zpovídal: Luděk Grumich
(NE)VŠEDNÍ LIDÉ – MladáBoleslav.cz
Cílem naší rubriky (NE)VŠEDNÍ LIDÉ je zveřejňovat rozhovory s více či méně známými osobnostmi našeho regionu. Upozorňovat na současné zajímavé příběhy, ale také připomínat a zaznamenávat příběhy z dob minulých.
