Bezhlavý kůň
Přes důl od Sudoměře na jihozápad, je na svahu a částečně na trnovských pozemcích tichý černý les, pod nímž je hluboká rokel a v ní louka.
Po obou stranách rokle zdvihají se vysoké, zeleným křovím porostlé skály, jichž větší část se již do rokle zesula.
O této rokli se z pradávných dob vypráví pověst, která se až po dnes udržela.
Na konci té rokle stával před dávnými věky mlýn, jehož majitel byl od celého okolí ctěn a vážen.
Ten dobrý muž měl ušlechtilou dceru, jménem Jaroňku, která byla ozdobou celého okolí a útěchou starého otce.
Vrátilo – li se jaro v okolí to, tu s východem slunce spěchala krásná Jaroňka na květnatou louku a trhala krásné květiny.
Za dne běhala po zelených stráních a údolí se ozývalo jejím lahodným zpěvem.
Mnohému jinochu tlouklo srdce, kdykoliv se s Jaroňkou setkati měl.
Byla – li jeseň, tu jako náhodou zabíhali vesničtí jonáci k olšovému mlýnu – jak jej nazývali, v té naději, že jí snad alespoň spatří.
Konečně se přece jednomu jinochu podařilo získati si Jaroňčinu náklonos.
Často u večer vídali Sudoměřští blažený párek po lučinách se procházející.
Oba milenci tisknutím ruky, pohledy, úsměvy, ba i lahodnými slovy lásku si sdíleli: Tak ubíhal den po dni, měsíc po měsíci, až opět se vrátilo jaro.
O kéž by se nebylo v ten krásný čas, na nějž se Jaronka se svým miláčkem tak tešila žádné neštěstí přihodilo!
Záhubný lomoz války hrozil zemi strašlivou zkázou a nepřátelské vojsko hnalo se v zpěvnou naši vlast.
Jeden divý zástup nepřátel dral se do kraje, v němž Jaronka s otcem žila.
Právě se procházela na pokraji černého lesa nade mlýnem a jí po boku kráčel štíhlý venkovský jonák.
Sotva vůdce nepřátel andělskou postavu Jarončinu spatřil, již se liščími kroky prodíral vzhůru křovinami, pojav sebou několik vojínů.
Jaroňka právě hladila něžnými prstíky kaštanové vlasy svého miláčka, an jej z nenadání studený ocel usmrtil a smělý vražedník ji své vyznání lásky vyslovil a vybízel jí, aby s ním ihned odešla.
Zděšená Jaroňka utíkala domů do mlýna a s pláčem vrhla se na prsa otcova.
V patách ji následoval nešlechetný vůdce, který rozhořčiv se na kárajícího jej mlynáře, usmrtil ho, mlýn zapálil a Jaroňku chtěl unésti.
Ubohá dívka usedavě plakala a naříkala a na vraha ani pohlédnout nechtěla.
Neměl však nešlechetník ujíti zaslouženému trestu.
Z okolí seběhl se lid k hořícímu mlýnu a vida, co se stalo, s velikou zuřivostí vrhl se ze všech stran na nepřítele a bil jej, čím kdo mohl, že málo jen nepřátel životem vyvázlo.
Vůdce však Jaronku unášel a stanul na skále nade mlýnem, kde měl připraveného koně.
Znovu ji nutil, aby s ním prchla.
Ona však se ani hnouti nechtěla.
Visa vůdce, že se rozkacený lid již na něho hrne a nemoha nikomu prchnouti, kypě zlostí shodil Jaroňku se skály že ihned ducha vypustila.
Již se však lid na něho vrhnul s rozličnou zbraní a vůdce nepřátel vypustil v proudu černé krve duši.
I jeho koni lid hlavu uťal.
Mlýn proměnil se v hromadu rumu a popelu.
Po čase to místo zarostlo křovím a trním.
Olšového mlýnu i Jaroňky není více.
Po letech kráčel v noci starý muž z Trnové po hřebenu stráně k černému lesu, který se nad Olšovým mlýnem rozkládal.
Pojednou před něho vyjede bílý kůň – bez hlavy.
Černý jezdec na něm sedící a za hřívu jej držící, těkal ohnivým zrakem tu v pravo tu vlevo.
Kůň týrán jezdcem hrabal nepokojně nohama, že hlína až přes hlavu lítala.
Zaražen upíral stařec zděšené zraky na tento příšerný zjev, vlasy se mu ježily, oudy se třásly a mráz probíhal tělem jeho.
Ještě se nevzpamatoval an se tu s náramným třeskem země hýbati počala, stromy se chvěly a dvě proti sobě ležící stráně s velikým hlukem a třeskem v jedno se srazily a na místě hlubkého Dolu rozkládala se pojednou před strašidelným zjevem příjemná rovina.
Bezhlavý kůň se vzepjal a třemi skoky přeletěl nově utvořenou pláň.
Hned na to se rovina rozestoupila a všecko kamení a skály s hromovým třeskem sesypalo se dolů.
Kůň přeletěl skaliny a zmizel v houští, kde před lety Plšový mlýn stával.
Měsíc vyplul z mraků.
Lomoz se utišil a zděšený stařec bázlivým během hnal se domů.
Okolní lid se od té doby bojí přijíti nočního času v blízkost tohoto smutného místa.
Pověst od V. Dlouhého.
Konopas, Jan. E.: Bezhlavý kůň, Věstník okresu bělského, r. VI, č. 3 květen 1914, s. 21 – 22.
Další pověstné báchorky naleznete na našem webu zde: www.mladaboleslav.cz/povestne-bachorky
Spolek Pověstné báchorky z.s., vznikl v roce 2016.
Dokumentujeme pověsti, báchorky a pověstné příběhy o místech, lidech a událostech, které se uchovaly v paměti našich předků.
Všechny báchorky pochází z území vymezeném bývalými soudními okresy Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště a Benátky nad Jizerou.
Spousta příběhů a báchorek se váže také k okolí Bezdězu a Bělé pod Bezdězem.
Rádi bychom touto cestou čtenáři odhalili svět minulých generací. Jedinečnou krásu kombinace lidové představivosti, faktů, odvěkých zvyklostí a kulturních pravidel.
Kde nás najdete:
www.facebook.com/povestnebachorkymb
web://povestnebachorkymlb.blogspot.cz/
Zanechte komentář