POVĚST: O Festovi

Spolek pověstné báchorky přináší zajímavou až strašidelnou pověst z Podbezdězí…

Zaznamenal Jan Evangelista Konopas 4.7. 1904:

Asi roku 1850 byl jsem v městečku Doksy u Bezděze.

Když jsem prohlížel mimo jiné také památnosti tamějšího chrámu Páně, mimo jiné uzřel jsem tam na oltáři sochu svaté Rodičky Boží mouřenínské z poutnického místa Bezděze, zrušeného císařem Josefem II., sem do Doks přenesené, kteráž byla na Bezděz přenesena až ze Španěl z Monseratu 1666.

Dále jsem tam spatřil v kostnici na řadách kostí ležeti lidskou ruku, kteráž byla suchá černá jako uzené maso.

Kůže a žíly na šlachách a kostech přischlé.

I ptám se tam svíčkové báby, která se tam růženec modlila a svíčky prodávala se slovy: „A světlo věčné ať jim svítí!“, co je to za ruku. „To je ruka jednoho nezdárného syna, který své rodiče touto rukou zbil. Když pak umřel a byl pochován tato zlořečená ruka, která svým rodičům ubližovala a je trýznila ani v hrobě neshnila, ale byla při dělání nového hrobu vykopána a ven vyhozena, aby zde na příklad nezdárným dětem, že mají své rodiče ctít a čtvrté boží přikázání zachovávat.“

Když sem se pak jiných lidu na Festovu ruku doptával, dověděl jsem se toto: Jednou bylo ve Lhotě o posvícení velmi veselo – v blízké hospodě se statně popíjelo, muzika hrála a veselá mládež tancovala.

Když bylo vše dosti rozveseleno, v noci, pravil jeden z pijanů u stolu, když je to tak vše veselo, kdyby sem tak někdo přinesl z kostnice Festa. To by se to polekalo.

Jeden všetečný mladík, volaný Němec, hned se nabídl, že když mu dají dostatek pití kořalky, že sem Festa přinese. „Když ho přineseš, já ti dám po groši!“ volali hosté za stolem.

Když vše vypil, až se mu vole nadýmalo, chtěl každý, aby šel.

Za chvíli přišel a Festa v náručí přinesl do tančírny. To zděšení bylo náramné.

Mužští za stolem se zarazili, umlkli, hudba postala hrát.

Děvčata polekaně počala křičet a utíkat z tančírny, že by ke dveřím blíž utekla a vyskakovala ven otevřenými okny.

Ostatní, když se poněkud z uleknutí vzpamatovali, počali si z Festa tropit šašky a prohlížet si ho.

Všetečka pil a zase pil, aby to polekání zapil, co si s přínosem festa vydělal a když se dost napil, dával také festovi ze sklenice pít a když fest nepil, nutil ho, že když nebude pít, tak na něho to pivo vyleje.

Když fest přece nepil, tedy na něho plno piva vylil.

Hospodský vida to, počal hubovat, že se mu společnost rozbíhá, proč sem tu mrtvolu nosí a teď že z té sklenice mu nikdo nebude chtít pít, kterou dával festovi, že tím si ji Němec může vzít, a jemu ji musí zaplatit.

Napitý Němec se rozdurdil a vzkřikl. „Nemůže z ní žádní nic pít!“ a mrštil sklenicí do festa, že se na kousky rozrazila a střepiny a střepy po tančírně rozlétaly.

Tu zas počala hospodská láteřit, že se musí teď ale ten sál zamést, aby si tanečníci střepiny skla do nohou nazařezali a aby hned zas festa odnesl.

Druzí majíce tohoto žertu dost, tak ho vybízeli, aby se ještě na cestu napil „Ať ho zas odnese, kde ho vzal!“ volali druzí.

Pomohli festa naložit čeledínovi na záda a ten s ním zpátky ke kostnici vrávoral. Někteří chasníci šli opodál za ním, jak mu to půjde vyzvědět.

Čeledín se s tím svým břemenem vrávoral až ke kostnici, kdež chtěl festa shodit, ale fest měl své kostnaté ruce kolem krku čeledínova zatnuté, že se ze zad pustit nechtěl.

Čeledín ho shazoval, tahal, trhal, ale festa se zbavit nemohl, až při tom, jsa dosti napitý, upadl i s festem a zůstal ležet.

Teď počal křičet a volat o pomoc, aby mu šel někdo festa ze zad vzít, že ho fest škrtí a že ho zadusí i zamačká.

Chasníci mu nešli pomoct, poslouchali chvilku jeho nářek až umlkl.

Teď bude vyspávat po opici, povídali si, až se trochu vyspí, zas přijde, a odešli zas do hospody se zprávou, že v kostnici přes práh i s festem upadl a tam spí. Ať se vyspí.

Dále si toho již nevšímali, ale veselili se až do rána.

Ráno šel hrobník podívat se do kostnice a nalezl tam čeledína s festem se objímajícího mrtvého.

Lidé potom vypravovali, že fest čeledína uškrtil, že mrtvého pokojem nenechal a odpočinutí lehké mu nedal.

Aby se případ takový více neopakoval, bylo nařízeno, aby byl fest zakopán, zahrabali jej tedy i s čeledínem do jedné jámy.

Svatojanští poutníci vypravovali, že viděli také nějakého festa v Praze na Hradčanech v Karmelitském kostele u oltáře za sklem co jeptišku Elektru.

Další pověstné báchorky naleznete na našem webu zde: www.mladaboleslav.cz/povestne-bachorky 

Spolek Pověstné báchorky z.s., vznikl v roce 2016.

Dokumentujeme pověsti, báchorky a pověstné příběhy o místech, lidech a událostech, které se uchovaly v paměti našich předků.

Všechny báchorky pochází z území vymezeném bývalými soudními okresy Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště a Benátky nad Jizerou.

Spousta příběhů a báchorek se váže také k okolí Bezdězu a Bělé pod Bezdězem.

Rádi bychom touto cestou čtenáři odhalili svět minulých generací. Jedinečnou krásu kombinace lidové představivosti, faktů, odvěkých zvyklostí a kulturních pravidel.

Kde nás najdete:

www.facebook.com/povestnebachorkymb
web://povestnebachorkymlb.blogspot.cz/