(NE)VŠEDNÍ LIDÉ – Ladislav Franc, gastronom, první provozovatel vinárny Pod Věží
Ladislav Franc – Vinárna Pod Věží, nyní restaurace America „Pod Věží“
(NE)VŠEDNÍ LIDÉ – MladáBoleslav.cz
Cílem naší rubriky (NE)VŠEDNÍ LIDÉ je zveřejňovat rozhovory s více či méně známými osobnostmi našeho regionu. Upozorňovat na současné zajímavé příběhy, ale také připomínat a zaznamenávat příběhy z dob minulých.
Jeden z nestorů mladoboleslavských restaurací minulého století, první provozovatel vinárny Pod Věží a věčně usměvavý milovník života…
Když to vezmu od začátku, čím jsi se učil?
V roce 1964 jsem nastoupil do Restaurace a jídelny (RAJ) na obor kuchař/číšník. Dělal jsem dva roky v Hotelu Grand, učil jsem se pod panem Moravcem, Dolenským a Ludvíkem.
Potom jsem šel na rok na Rozvoj, kde byl pan mistr kuchař Tomíšek, jeden z nejlepších kuchařů, co jsem znal (hned po panu Moravcovi). Potom jsem šel k panu Říhovi do restaurace U Měšťáků.
Pracoval jsi také v místním legendárním bufetu Čas. Jak na to vzpomínáš?
Ano, byl jsem na vojně a v roce 1970 jsem se vrátil a šel jsem jako tzv. “kádrová rezerva” do bufetu Čas. Tady jsem prožil 10 let galejí, protože to se jinak říct nedá.
V té době tam jako vedoucí vládli manželé Šéblovi. Vařilo se v průměru 600 a ve špičce 1000 jídel denně, když brala Škodovka. Vařilo se 400 až 600 polévek denně, takže kolem 200 l polévek celkově.
Ráno jsem přišel v půl šesté a byl jsem rád, že jsem mohl po druhé hodině odpolední si dát oběd a jít domů. Nastupoval jsem do bufetu Čas a měl jsem 1100 Kč hrubého a po 3 letech jako šéfkuchař jsem měl 1700 Kč hrubého. Když jsem odtamtud odcházel, tak se měl už 3000 Kč hrubého.
Problémem tady bylo to, že celá kuchyň byla v suterénu domu a já jako astmatik od dětství jsem s tím měl problémy. Doktor mi řekl, že pokud chci žít, tak musím odejít z té kuchyně do lepšího prostředí.
Jak začalo tvoje působení Pod Věží?
Potom, co jsem opustil bufet Čas, jsem pracoval na různých místech. Nakonec mě oslovil místopředseda Jelínek z tehdejšího městského národního výboru. Zeptal se, jestli bych nechtěl dělat šéfa v závodní jídelně a ukázal mi prostory budoucí vinárny Pod Věží. Takže já jsem tam vlastně nastoupil půl roku před otevřením a dohlížel jsem na to. Hlavně jsem chtěl ale prosadit, aby tam vznikla alespoň zčásti vinárna, aby to nebyla jen klasická jídelna.
Do jídelny Pod Věží jsem chodil na obědy jako gymnazista a tam jsem Tě také vídal. Jaké to tam bylo?
Pod Věží jsem byl dalších 7-8 let a to bylo moc hezký.
Měli jsme tam dva salónky, jeden pro 40 lidí a druhý pro 16 lidí. Vinárna samotná pojala cca 65 lidí. Každý pátek tam byly dvě až tři svatby a v sobotu taky minimálně dvě. Byla to v zásadě taková “fabrika na svatby”. Takže koho potkám v Mladé Boleslavi, tak jsem ho buď oženil a nebo jsem mu dělal rozvodovou veselku. (směje se)
No a tam začal ten správný život, když jsme se jako vedoucí provozu s klukama z dalších restaurací jako z Rozvoje, Lomeňáku, Jihočeské Hoštěnice atd. někde sešli a bohužel jsme se tam trošku opili a hádali se, kdo je lepší a tak dál… (směje se)
Tady jsem měl v té době celkem dobrý kolektiv jako vrchní byl Milan Salač, který už bohužel není mezi námi. Dále šikovné servírky a dobrého kuchaře Bohouše. No a já jsem skákal tam, kde bylo potřeba.
Třeba takový silvestr u nás byla akce na léta dopředu zadaná. Hrála tam živá hudba a vždy bezvadná parta lidí. Z toho malého salonku jsem udělal bar a Milan tam vzal manželku Andulku jako barmanku a již po prvním roce se to velmi osvědčilo tak, že jsme z toho udělali tradici.
Byli jsme velcí kamarádi s Rudou Samešem z Restaurace Asie. Také jsem byl častým návštěvníkem podniku Za korálky v Coral Café, kam jsme chodili pařit a potom jsme pokračovali do ranních hodin Pod Věží…
Nějaká veselá historka z Pod Věže?
Jednou se vdávala paní, která měla těsně před porodem a nikdo mi to neřekl. Najednou šla proti mě dáma v takových fialových šatech v pokročilém stadiu těhotenství, no a já jsem se zeptal “A prosím Vás, nevěsta přijde kdy? To jsem přeci já, odvětila”. Myslel jsem, že se propadnu…
Kdysi se říkalo, že se ve vinárně Pod Věží točil “film pro dospělé”. Je to pravda?
To se říkalo, ale tahle záležitost nebyla pravda, měla ovšem reálný základ. Zavřeli jsme se tehdy koncem 80. let do sklepa Pod Věží a pouštěli si tam potají lechtivý film.
Bohužel, jeden z účastníků promítání nebyl spokojen s tím, že jsme na něho nepočkali a oznámil to tehdy na veřejnou bezpečnost. To už jsem byl ve vyvařovně v Bezně, když si pro mne druhý den ráno přijela bezpečnost a ocitlo se nás asi osm na chodbě kriminálky. Vedle každého z nás seděl příslušník, nesměli jsme vůbec promluvit.
Došlo to k soudu, kde tehdejší soudce řekl, že jsme všichni dospělí a že to nebude řešit…
Po vinárně Pod Věží následovalo co?
Šel jsem pracovat do výroby polotovarů v Benátkách pod pana Šedivého a asi po roce za mnou přijel předseda se státního statku Bezno, jestli bych byl ochoten jim pomoci při zpracování projektu na novou centrální kuchyň v Bezně. Tam jsem nakonec v roce 1987 nastoupil jako vedoucí a o rok později mi nabídli tzv. ekonomický pronájem, s tím, že vlastník by byl státní statek a já bych jim platil nájem.
Vím, že jsi měl velkou firmu na vaření knedlíků a dalších věcí…?
Ano, tam jsem potom začal vařit knedlíky a tak dále. Akorát jsem se nechal uvrtat kamarádem z dětství na spolupráci, což jsem neměl dělat. Firma šlapala velmi dobře měli jsme obrovské obraty a nakonec mne kamarád podrazil a dopadlo to špatně.
Potom jsem šel do pekařství Šumava a tam jsem vlastně zůstal jako obchodní ředitel do důchodu.
Přejeme tedy důchodci hodně zdraví, hodná vnoučata a celkovou svěžest a vtip…
Hosta zpovídal: Zdeněk Štěpánek MLADÁBOLESLAV.cz
